Leden 2011

Nejsem tvoje matka

29. ledna 2011 v 0:44 | F.LeYa |  Fragmenty deníčku
Už jednou jsem to psala.
Je trochu dost důležitý, to vědět.

Jednou jsem vymyslela takovou teorii, kterou jsem nikomu neřekla, ač jsem vlastně chtěla.
"Podání ruky je takový malý objetí."

Dobře, že jsem to nikomu neřekla, protože by to nikdo neprokouk. (--=+)
Teď nezbývá, než si to pro sebe myslet
a....
připomenout si, že nejsem tvoje matka, po dvou letech nebo co..?
před rokem to asi nebylo...

Ségřin polštář

27. ledna 2011 v 20:00 | F.LeYa |  Co mě zaujímá
nekdákat, nepoletovat, nestrkat, nelechtat, nepěstovat květiny, neďoubat se v nose, necivět, necuchat, neskákat, nestěžovat si... = vlastnosti které musí mít dobrý polštář

Femime

26. ledna 2011 v 22:30 | F.LeYa
Vymyslela jsem nové divadelní slovo.
FEMIME
Označuje ženu hrající pantomimu.
Až budu velká, nechám si ho patentovat a pak ho prodám nějaké umělkyni.

Čtu- A.P. Čechov, Na hlavní silnici

26. ledna 2011 v 22:20 | F.LeYa |  Čtu
Takže Na hlavní silnici od Čehova je hospoda.

Zrovna strašně prší, je bouřka, noc. V hospodě sedí pár lidí, evidentně budou nocovat, do toho jeden buran buranovič na hospodským pořád vymáhá vodku. Jelikož ji nemá čím zaplatit, nic nedostane. Až nakonec obětuje medajlon s portrétem ženy.
Do toho přijde upovídanej pošťák, kterej burana pozná a všem převypráví, jakej to byl boháč a jak od něj utekla žena (ale nebyla to kokotka).
Najednou mu hospodskej začne nalejvat a všichni ho zvou na drinky.
Plýskanice, všichni si jdou lehnout a najednou někdo bouchá na dveře a tam samozřejmně jeho žena, kterou vlastně vyženou ale taknějak odejde sama, protože nechce vidět svého muže.

Do toho je tam jedna postava, pro mě bylo pochopitelné, že divákovi by se na scéně neměla skoro vůbec jevit. Nebo tam být, ale tak, jako že tam není.
Očekávala jsem, že mi bude někde v závěru odhalena, nebo se s ní neco bude dít...místo toho je tam pouze párkrát jen její hlas. Asi to dodává na mýtyčnu tý bouřce a já si to představuju celý takový ponurý a šerý, tak proč by tam nemohl být tajemný hlas vandráka v koutě.
Žena se dala v kočáře očekávat, tak mi to ani nepřijde tolik absurdní a silný.
Závěr je, že Racek byl teda lepší.

Čtu- D. Donnellan, Herec a jeho cíl

25. ledna 2011 v 23:34 | F.LeYa |  Čtu
Právě totiž čtu Herec a jeho cíl od Donnellana.
Celkem to vůbec nechápu, lehce mi to připomíná Herecký paradox od Diderota. Možná srozumitelnějc napsanej, ale chtělo by to diskutovat a analyzovat uplně vše!
Diderota jsem teda vůbec nebyla s to, to přečíst. Hora opakujících se keců o tom, že pokud se herec odprostí od emoce, kterou má zahrát, pak ji zahraje nejlépe.
Tady se zase opakuje pořád to, že herec a postava jsou dvě odlišné věci. Co pohání postavu brzdí herce a naopak.
Herec nehraje na cíl, to cíl ovlivňuje herce v hraní. Herec nehraje sám, ale jen reaguje na prostor, čas a cíl. Cíle se mění.

Ale čte se to způsobem, jako kdybyste si pečlivě zavázali tkaničku u boty a rozvázali ji jen pro to, abyste ji mohli zase opět zavázat. Jenže ji rozvazujete už s myšlenkou, že ji opět zavážete.
Jednou něco řeknou, pak to popřou a zase to řeknou a to celé evokuje triliarda příkladů z Romea a Julie, nebo částečně i jiných her.

Jsou tam i pěkný věci, kvůli kerým vlastně píšu celý tento článek.

Julie nikdy neví, jak scéna skončí. Herečka to ale nazkouší nesčetněkrát.

Gesto je vždycky menší než pocit, který vyvolá.

Do divadla chodíme pro to, abychom vyvětrali emoce, které nepoužíváme. City, které se bojíme přiznat.

A s tím já souhlasím a to si z té knížky odnesu.
/stejně jako z Hereckého paradoxu ...z hadrů a věcí tvoříte svět

d/otazník

24. ledna 2011 v 0:47 | F.LeYa |  Různé tvorby
Na konci otázky je otazník?
Na konci dotazu je dotazník?

TheArte Clown&Mime

20. ledna 2011 v 16:28 | F.LeYa |  Různé tvorby
Ano, tohle je o dost lepší a navíc to vzniklo z čiré radosti nad Klaunem a Mimem, kdo ví, třeba to jednou bude logo kry...kéž :-)

Stánek

20. ledna 2011 v 1:05 | F.LeYa |  Různé tvorby
Tak mě napadlo jak by vypadal
SPÁNEK S OBČERSTVENÍM

Klaun a Mim

18. ledna 2011 v 2:37 | F.LeYa |  Různé tvorby
Stala se věc, napsala jsem námět scénaře divadelní hry.
Nástin toho, že by se to mohlo realizovat je.
Ta šance se nedá popsat, celá vnitřně hraju, mám ze sebe radost.

Ve čtvrtek dostanu dvojitou šanci!
Hej to ste lidi nezažili tu roadst...už nikdy nepůjdu spát.

TheArte

16. ledna 2011 v 19:47 | F.LeYa |  Různé tvorby
Já se tak děsně učim, že sem něco musela utvořit na počest sama sobě ;-)

Včera

15. ledna 2011 v 22:02 | F.LeYa |  Co mě zaujímá
Od včera jsem zase kousek povyrostla.
A navíc si myslim, že to je velkej, zatraceně masitej kus
o kterej jsem vyrostla.
To není jen tak si uvědomit,
a uchopit nový velký přátelství.
Čím víc si toho vážím,
tím víc rostu.

Zvon

14. ledna 2011 v 23:31 | F.LeYa |  Různé tvorby
Mé první absurdní drama

Jak je náročné hrát Boha

14. ledna 2011 v 13:57 | F.LeYa |  Co mě zaujímá
Jean de Neel, bakalář theologie a kněz, se jal r. 1501 v Monsu hrát roli Boha na divadelních slavnostech.
Věnoval tolik práce své roli, pečlivě se na ni připravoval, aby se ji naučil, že zanedbával své povinnosti v úřadu natolik, že jeho honorář byl vyplacen klášteru.

ČJ je nesmysl1

11. ledna 2011 v 14:14 | F.LeYa |  Co mě zaujímá
"Bez toho, aniž by to věděli."

Myslím, že tahle věta je naprostej nesmysl. Dejme tomu že bych to použila kontextově:
Prali prádlo, bez toho, aniž by věděli, že to dělat nemají.

Podle mě stačí:
Prali prádlo, aniž by věděli, že to dělat nemají.

Logicky je smyslná druhá věta. To se mi na češtině nelíbí, logickej je jen jeden zápor ve větě. Stejně jako:

Nechceš jít se mnou na nákup?
Češi při záporné odpovědi odpovídají- NE
Leč správná odpověď je-  ANO (nechci)

Prostě zas blbost s paštikou.

Citát- Čekání na Godota

10. ledna 2011 v 1:44 | F.LeYa
Už nepláče. Vystřídal jste ho vy. Slzy jsou věčné. Za každého, kdo se rozpláče, někdo jiný přestane. Stejně je tomu i se smíchem. Neproklínejme tedy naši dobu, není o nic horší než doby předchozí.

Čtu- S. Beckett, Čekání na Godota

10. ledna 2011 v 1:33 | F.LeYa |  Čtu
Absurdní drama. Tragický něco.

To by mě zajímalo, odkud se má člověk posunout dál, respektive, v čem je tahle hra tak děsně revoluční, že to tak děsně pohnulo další absurdní divadelní scénou. Ale vlastně to na sobě něco má. Když je něco absurdní, nemusím to pochopit, a to já pochopila, takže jsem za vodou.

Vladimír a Estragon po celou dobu uplně nesmyslně obracejí své věty, nebo gesta. Franto kolem plácaj něco zdlouhavýho nebo divnýho. Jediný co jde chápat, že jako čekaj na Godota. Evidentně to má být někdo, kdo těm dvěma chudákům vytrhne trn z paty a na to oba čekají.
Jsou spolu už dlouho a nedokáží se od sebe oddělit, jejich pouto je psychické.
Vyrušeni z čekání jsou Pozzem a jeho nosičem, otrokem, Luckym. Ten je tažen na provaze. Je to takový malý přirovnání k těm dvěma bezdomovcům. Jeden bez druhýho nemůžou bejt (kdo by Pozzovi tahal věci?) i když jejich pouto je zde vlastně znázorněno fyzicky (provaz).
Den končí a malý chlapec jim oznámí, že Godot přijde zítra.
K prvnímu dějství mě opravdu bavila scéna, kdy Lucky myslí. Ta nepřetržitá změť opakujících se slov a ústřižků, fragmentů vět a neustalý kolotoč pojmů v sáhodlouhém monologu, to bych vážně někdy chtěla slyšet z úst herce!

Ve druhém dějství jsem už fakt nabírala dojmů, že při smyslech je už jen Vladimír, že se octl v nějaký časový smyčce, nebo něco. První dějství se opakuje, až na nějaké zásadní detajly, třeba že Pozzo přijde slepý a Lucky němý. Chlapec tvrdí, že se včerejšek nestal a Estragon taky. Godot nepřijde, přislíbí opět schůzku na zítřek.

A takhle tragicky se divák/čtenář utopí v myšlenkách na smysl toho, nač vlastně čeká on a má-li smysl to ze dne na den očekávat dál a dál. Je fakt, že jsem se v tom taky dost utopila a fakt mě napadlo, proč jako na něco čekám...a můj smysl čekání je opravdu Godot, jen co je pravda, reálnějšího Godota neznám.
Nesmyslnost vět je pouhou výplní času čekání. Co by jinak měli dělat, unudili by se k smrti a tak plácaj nesmysly. Lidi taky dělaj nesmyslný věci, aby uchopili nějakou imaginární představu onoho Godota.
Trochu mi to připomíná s Hru snů od Strindberga, jelikož tam se furt čeká na to, až někdo otevře ty dveře a za nimi najde smysl existence. Dveře jsou otevřeny, ale divákovi není prozrazeno tajemství a celý to odkazuje na utrpení a poznání lidstva. (Nebo poznání utrpení lidstva.) Takže je to tragický samo o sobě.
Godot nepřijde a odkazuje se na tragickou nekonečnost čekání nějakýho smyslu.

Ale jo, absurdní dramata mě baví. Málem jsem si myslela, že absurdní dramata musí být jen smutná. Nejsou. (Eugéne Ionesco je toho příkladem, Plešatá zpěvačka- dílem neuvěřitelně zábavným, neodkazuje na nic a není v ní žádný smysl a přesto je to neuvěřitelně supr!)

Čtu- Moliére, Don Juan

10. ledna 2011 v 1:07 | F.LeYa |  Čtu
Veselá věc.
V prvních pár listech jsem si přečetla spoustu věcí o Moliérovi, což mi teda přišlo děsně zajímavý, třeba jeho vada řeči, proto prý psal jen komedie, a to, že ho odnesli z jeviště rovnou na smrtelný lože.
Rozbory samotnýho Dona Juana jsem ani nečetla všechny. Zkrátka, že ho všici považujou za smilníka i přes to, že on prostě dámám může nabídnout přesně to, co ony chtějí. Chtějí si ho vzít? Ok, on se s nimi ožení. Zároveň však hledá neutuchající lásku, nebo takněco. Prostě žádná mu nedala něco. NĚCO. To, co on vlastně ani neví co chce. Tak to chápu já.

Don Juan je sice hlavní postavou, ale poslední slova pronáší jeho sluha. Po smrti svého pána se bojí o svoji budoucnost a peníze- odkud je teď bude brát, když pán umřel- s takovým sobeckým nadsazením, že mi přišlo, že celou dobu byl hlavní postavou Sganarel. A ne, že by se mi to takle nelíbilo. Ba naopak.
Od samotného Juana jsem čekala nespočet milenek. Čtenář/divák se může setkat jen se třemi a o tom nespočtu se právě dovídá jen od Sganarela, který ho ustavičně odsuzuje, mravně poučuje a nábožensky vychovává. Zároveň si dává bacha, aby si pána nepohněval, protože se bojí o svůj kožich.

Bavila mě hodně scéna, kdy se octl mezi dvěmi ženami. Každé z nich slíbil sňatek a obě se dostanou do hádky o Juana. Juan krásně rozuzluje zápletku tím, že řekne, aby dámy nebraly ohledy na okolí, co si kdo myslí je jedno, že ta pravá ví, komu jeho srdce patří a s tou, které to slíbil, se vážně ožení. A tak si dámy každá myslí to své "On si vezme mě." A nechají se být.

Do toho ještě problémy s otcem, který ho taky zavrh pro jeho milostnou pověst, tak mu Juan nabulíkuje, že se změnil a hodlá vše napravovat, jen pro to, aby si mohl udržet své šlechtické jméno.

Stejně umře, protože už to v nebi nemůžou vydržet.

Pozoruhodná twin příhoda

9. ledna 2011 v 18:04 | F.LeYa |  Co mě zaujímá
Potkala jsem jednu ze dvou. A tak jsme si povídaly jaké to je, totiž, být dvojčetem.
Neuvěřitelně mě pobavila příhoda, kdy si telefonovaly, jedna byla v Tescu a druhá před úřadem práce. Měly se sejít a domluvily si schůzku před oním úřadem.
Ta z Tesca procházela okolo obchodů (co jsou vždycky před pokladnama v každym Tescu) a v jednom z nich byla bižuterie. Dvojče prochází a uvnitř vidí sestru. Ok zastaví se a začne na ni mluvit "Já myslela že si na úřadě práce..." (řeč ještě nějak pokračovala) No a tak vešla do obchodu a tam zjistila, že celou dobu mluví na zrcadlo! Ono jí to tak dostalo, že si v tom obchodě bezmyšlenkovitě zapálila cigaretu, na to samozřejmě reagovala pokladní, že "Slečno jste v obchodě, tady se nekouří!" Načež ona jistě přitakala a se zapálenou cigaretou prošla obchoďákem a valila na schůzku za sestrou.
"Já myslela, že mi jdeš naproti..."

Čtu- A. Schnitzler, Rej

9. ledna 2011 v 17:11 | F.LeYa |  Čtu
Takové malé nevěrné kolečko.
Od šlapky přes hraběte opět ke šlapce.

Zdála se mi nejlepší postava herečky, taková nabubřelá čůza, co si o sobě myslí. Dost dobrý. To ona si chlapy vybírá. Oproti ostatním, kteří se nechaj nějak sbalit, mi přišla dost svérázná.
Všichni jen nadávaj, že už je pozdě, že vlastně vůbec s nikým nikdy nebyli a ani teď to nechtěj...a stejně už musej jít. A stejně si všichni sundaj klobouk (dva závoje), odepnou šavli a ztrhaj šněrovačky.

Vlastně mě to až tak nebavilo, ale za pár se na to půjdu mrknout a uvidím, jak se s tím porvali v Pidi :-)

/Možná bych to ještě trochu srovnala s Anatolem, též od Schnitzlera. Tam vlastně vystupuje jeden chlap, kterej si taky jen tak milostně proplouvá mezi sedmi ženskejma z různých vrstev a každou umí odkopnout tak, aby si ještě myslela, že je to její vina. Že ona si začala a on chudáček trpí (a proto musel hledat jinou). Nejlíp si to, dle mého, dá opět s herečkou, jejich rozhod je vážně šílenej, Anatol je dobrej hajzlík, tomu lze fandit! :-)
Dodala bych, jak mě zaujímá život Schnitzlera a jeho autobiografické prvky v této hře. Ona vlastně začíná tím, že Anatol hypnotizuje svou milou (Kora se jmenovala) a samozřejmě z ní tahá, jestli ho miluje.
Schnitzler sám tohle studoval (hypnózu a sugesci) a aplikoval to nejen do Anatola, ale hodně se to odráží.
Mě na tom baví, že  když se člověk o něco zajímá, tak se to prostě projeví ve všem. Stejně jako August Strindberg, jeho život fakt stojí za to a je ho dílo je jeho neskutečným zrcadlem.

Mili Jarda

9. ledna 2011 v 2:15 | F.LeYa |  Různé tvorby
Miliarda
Milý Jarda